28. srpna 2017

28. srpna 2017 v 22:08 | Solcito
Sedím ve vlaku a jedu předčasně domů z vícedenní návštěvy u rodiny bydlící v jednom ze sousedních států. Nevím, kde se stala chyba, ale letos jsem se tam opravdu necítila dobře. Ani u tety, ani u babičky. Babičce se úspěšně podařilo mě akorát vynervovat, a to v momentně, kdy se mi to hodilo nejméně... Cítím se u ní jako v kleci. Maloměsto, kde život jednotlivce řídí názor sousedů, tedy alespoň v takovém přesvědčení babička žije. Jedinou možnou činností zde je sledování televize, které osobně vnímám jako ztrátu času, abych tedy čas zde strávený lépe využila, dovezla jsem si s sebou učivo na blížící se zkoušky. Ovšem jakási ztísněná atmosféra mi nedovolila se pořádně soustředit, a když už se konečně tak stalo, byla jsem rušena telefonáty a nečekanými návštěvami příbuzenstva z celé země.



Aby toho nebylo málo, dva dny před odjezdem odešel do křemíkového nebe můj telefon. Bláhově jsem myslela, že problém vyřeším tím, že si konečně vezmu nový telefon, který jsem dala máti k Vánocům a který dodnes nepoužívá (ale ještě před Vánoci jej musela mít a ve finále se osm měsíců válel zbytečně u ní doma). Stihla jej zablokovat heslem, na které si nemohla vzpomenout a když jsem dorazila do servisu, dozvěděla jsem se, že mi jej odblokují do třech dnů. Doma jsem tedy vyhrabala přístroj záložní s polovinou nefunkčního displaye a ukázalo se, že sbohem mi dala i SIM karta...
Vzpomínáte si, jak jsem se zmiňovala, že už nevěřím na náhody? I tento příběh má pokračování - před měsícem a půl jsem na zemi našla SIM kartu. Vzala jsem si jí s tím, že by se mohla hodit milému, jemuž v Čechách nefungovalo zahraniční číslo. Ten si však mezitím vyřídil nové, a já na SIMku v kabelce zcela zapomněla. A v onen šílený den, kdy fungoval zákon schválnosti - mně, která mobil potřebuje zejména k poslechu hudby, se najednou pokoušel všichni dovolat - jsem na ni náhodou narazila. Když už jsem si myslela, že mám toto šílenství s telefony konečně za sebou, korunu tomu nasadil následující den. Ten jsem pracovně trávila v jiném městě, kde se mi mobil vybil. Mezitím mě rodina ze zahraničí naháněla, všichni na trní co se stalo, že staré číslo neexistuje a já se jim nemohla ozvat ani večer, neb mi v trafice dobili kredit na špatné číslo. Zkrátka a dobře, den blbec. A tak sjem se těšila, že si na té rodinné návštěvě alespoň odpočinu. Mýlila jsem se.

Ošklivé počasí způsobilo, že jsme se u tety první tři dny vůbec nemohli pohnout z domu a na mě, která toto slovo téměř neznala, začala doléhat nuda. K mému zklamání se navíc u tety od minula ještě více rozvinula její vrozená hra na generála. Chvílemi jsem měla pocit, že si tam člověk nemůže utřít ani zadek, pokud mu nebude schváleno. Naštěstí se po pár dnech udělalo hezky a mohly jsme vyrazit do města, kde se všechny mé chmury rozplynuly a obě jsme se vracely domů s mnohem lepší náladou. Další den jsem navštívila své tamnější přátele. Žel oproti původnímu plánu jsem s nimi nemohla zůstat déle, a tak mě čekala delší zastávka u babičky. Tam jsem se dozvěděla akorát to, kdo všechno z města umřel, jak bylo za komunistůl lépe a co všechno dělám špatně - pracuju i přesto, že jsem stále studující, dovolila jsem si jet do Norska, celé léto trávím cestováním po republice včetně "přisprostlých" festivalů a k tomu se nechci dívat na televizi (a když už náhodou ano, je to stejně špatně). Tento výčet spolu s nesympatickou atmosférou v tamnějším městě, špatným počasím a také faktem, že každý den navíc, kdy nedorazily tolik očekávané měsíčky, jsem trnula strachy jako na trní, nejsem-li k tomu všemu ještě těhotná, vyústil v psychický kolaps (o němž bylo samozřejmě celé příbuzenstvo bezprostředně informováno), jehož důsledkem byla korát proplakaná noc a okamžitá změna data návratu.

Musím uznat, že v jednom babička pravdu měla. Potřebuju dovolenou. Ale takovou, kde se budu cíti dobře a nebudu se muset obávat toho být sama sebou. Nevím, co se tak zlomilo od dob minulých, pamatuju si, že jsem za nimi jezdila ráda. Ale asi jak je člověk starší, čím dál více si uvědomuje onu bezútěšnost, jenž nad oním krajem zlověstně visí. Jako by i babička byla jaksi jiná, začala shromažďovat v bytě haraburdí a stala se ještě konzervativnější, než si pamatuji. A můj vnitřní hlas se choval, jako bych byla šestiletá holčička poprvé na táboře - volal: "Já chci domů!"

Jakmile byl zakoupen lístek na vlak a mé modlitby k bohyni menstruace vyslyšeny, udělalo se mi okamžitě lépe. A teď si tedy udělám tu dovolenou. Bez cestování, ale také bez komandace a bez televizí. A jak se znám, je mi jasné, že jakmile vystoupím na nádraží v mém domovském městě, budu zase plná optimismu a energie.

(psáno 28.8.2017 kolem 12:30)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. září 2017 v 13:13 | Reagovat

Já to mám opačně, vzývám bohyni menstruace, ať se na mě už vykašle...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama