12. srpna 2017

12. srpna 2017 v 19:04 | Solcito
Vrátila jsem se ze svých cest křížem krážem republikou, kteréžto měly charakter nejprve pracovní, posléze rodinný. V posledním zápisku zmiňuji prázdná místa pro obličeje ve svém rodokmenu. Tak se můžu pochlubit, že místo "plánovaného" dosazení obličeje ke kolonce "babička" se mi podařilo odhalit dosud neznámé tváře rovnou dvě. Už při cestě do mých rodných lánů jsem cítila, že tak to má být a pokud někam skutečně patřím, tak právě tam, mezi mé milované pole, lesy a kopce. Ku mému překvapení odpadla veškerá původní nervozita, a tak mé uterní seznámení s babičkou proběhlo bez motýlků v břiše a bez ostýchání. Myslela jsem si, že až jí spatřím, tak uroním slzu, přičemž ona také. Neuronily jsme ani jedna. Zato jsme bezpečně věděly, která je ta pravá, na kterou ta druhá čeká. Babičce to značně usnadnila aktuální fotografie zaslaná v dopise a také kytice květin, kterou jsem jí přinesla. Ale i mně bylo jasné, která z oněch tuším pěti důchodkyň na zastávce je babička. Poznala jsem to intuitivně, krev se nezapře.



Po celou dobu setkání, které trvalo více než deset hodin a ke konci bylo již krapet únavné (dobré jídlo a pití a mně se klížily zraky), jsem měla pocit, jako bych jela na návštěvu za babičkou, kterou znám už od malička a jezdím k ní pravidelně, nikoliv že jsme se viděly v ten den vůbec poprvé. Odpoledne nás doplnila ještě prateta, babiččina sestra žijící shodou okolností ve stejném městě, a volaly jsme i mně dosud neznámým příbuzným na Valašsko, což vyústilo ve skutečnost příšlibu, že jednou budu muset absolvovat i výlet tam. Setkání proběhlo ve velmi příjemném duchu. Teď mi zbývá ještě s sebou přivést příště i tátu, jejího syna. Přivezla jsem rodinné fotoalbum z doby od mého narození po tři roky věku. Na spoustu fotografií jsem sama zapomněla, podivila jsem se například různým sestřihům tátových vousů. Za to jiná věc mě neudivila vůbec - vůbec se nedivím, proč mě to táhne k Eskymákům, když jsem jako batole vypadala jako ukázkový příklad inuitského děcka.

Mám teď inuitsko-indiánské období, už asi čtyři měsíce. Zatímco Inuité (pro neználky Eskymáci) mě spolu s Grónskem a severem obecně zajímají už déle, indiáni jsou novinka vlivem mého milého. A tak postupně zjišťuji, jak mají obě tyto etnické skupiny k sobě v lecčem blízko. Úspěšně si postupně odškrtávám ze seznamu titulů týkajících se Inuitů, rozčiluji se, jak málo publikací na toto téma v češtině máme, přičemž má touha po splnění dětského snu - návštěvy Grónska - se den ode dne zvyšuje, a to i přesto, že vím, že bych tam s největší pravděpodobností na societu stále ještě žijící tradičním zůsobem už nenarazila... Kolonizace Arktidy byl jeden velkej průser. Nejen Arktidy, pochopitelně.
Zatímco čtu cestopisy ze zemí věčného ledu, hraje mi muzika Indiánů z Latinské Ameriky (která byla do nedávna spolu s jedním albem Rotting Christ to jediné, co mi v mobilu po tragickém skonu paměťovky ještě zůstalo k poslechu), neb se musím přiznat, že hrdelní zpěvy Inuitů mým slechům dvakrát nešmakují. A po celé ty čtyři měsíce mě v hlavě hlodá jediná myšlenka - jak moc lituji, že nemohu studovat etnologii, jak jsem si leta přála. Nyní to pociťují víc a víc. Projíždím stránky českých i slovenských univerzit, kde bych mohla studovat alespoň dálkově, byť by se mé studijní starosti měly teď točit hlavně kolem švédštiny, z níž zkoušku stále ještě nemám úspěšně splněnou... Čím déle s přípravou otálím, tím větší začínám mít pocit, že má znalost švédštiny klesá na úkor španělštině, španělská slovíčka se mi do švédštiny pletou od února stále více. No aby ne... A aby toho nebylo málo, po odchodu mé paměťové karty jsem doma objevila jinačí, patřící ještě bývalému příteli. Hádejte, co jsem tam za pár dní našla - španělský heavy metal! A vůbec ne špatný! Aneb podezřelé náhody se v mém životě dějí stále.

Mám smůlu, koncept oboru etnologie na Masarykově Univerzitě v Brně se mi nezamlová a Slováci dávají přednost prezenčnímu studiu. Tak se budu vzdělávat v oboru alespoň sama. A mezi tím vším - studiem řádným a osobním plus svou výtvarnou tvorbou, jež je zároveň i mou obživou, si budu ukrádat čas ještě pro latinskoamerické autory magického realismu a okouzlující Fridu Kahlo.
Chtěla jsem jet na Brutal Assault, nevyšlo mi to. Thór se rozběsnil tak, že jsem se důsledkem popadaných stromů na vlakových kolejích vrátila domů z cest za prací i předky o dvě a půl hodiny později, než bylo plánováno a v neposlední řadě se festival na poslední chvíli vyprodal, a já už lístek za rozumnou cenu nesehnala. Tak mě mrzí ti Wintersun, Nervosa, Emperor a spousta dalších, na které si budu muset ještě počkat (zejména Rotting Christ!!!) a dnešní zápis zakončím zmíněným španělským heavy metalem, nalezeným na oné paměťovce.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Já | Web | 14. srpna 2017 v 17:24 | Reagovat

Je super, že se takhle zajímáš o etnické skupiny. Mě osobně celkem baví číst si o historii různých příslušníků etnika. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama