Srpen 2017

28. srpna 2017

28. srpna 2017 v 22:08 | Solcito
Sedím ve vlaku a jedu předčasně domů z vícedenní návštěvy u rodiny bydlící v jednom ze sousedních států. Nevím, kde se stala chyba, ale letos jsem se tam opravdu necítila dobře. Ani u tety, ani u babičky. Babičce se úspěšně podařilo mě akorát vynervovat, a to v momentně, kdy se mi to hodilo nejméně... Cítím se u ní jako v kleci. Maloměsto, kde život jednotlivce řídí názor sousedů, tedy alespoň v takovém přesvědčení babička žije. Jedinou možnou činností zde je sledování televize, které osobně vnímám jako ztrátu času, abych tedy čas zde strávený lépe využila, dovezla jsem si s sebou učivo na blížící se zkoušky. Ovšem jakási ztísněná atmosféra mi nedovolila se pořádně soustředit, a když už se konečně tak stalo, byla jsem rušena telefonáty a nečekanými návštěvami příbuzenstva z celé země.

12. srpna 2017

12. srpna 2017 v 19:04 | Solcito
Vrátila jsem se ze svých cest křížem krážem republikou, kteréžto měly charakter nejprve pracovní, posléze rodinný. V posledním zápisku zmiňuji prázdná místa pro obličeje ve svém rodokmenu. Tak se můžu pochlubit, že místo "plánovaného" dosazení obličeje ke kolonce "babička" se mi podařilo odhalit dosud neznámé tváře rovnou dvě. Už při cestě do mých rodných lánů jsem cítila, že tak to má být a pokud někam skutečně patřím, tak právě tam, mezi mé milované pole, lesy a kopce. Ku mému překvapení odpadla veškerá původní nervozita, a tak mé uterní seznámení s babičkou proběhlo bez motýlků v břiše a bez ostýchání. Myslela jsem si, že až jí spatřím, tak uroním slzu, přičemž ona také. Neuronily jsme ani jedna. Zato jsme bezpečně věděly, která je ta pravá, na kterou ta druhá čeká. Babičce to značně usnadnila aktuální fotografie zaslaná v dopise a také kytice květin, kterou jsem jí přinesla. Ale i mně bylo jasné, která z oněch tuším pěti důchodkyň na zastávce je babička. Poznala jsem to intuitivně, krev se nezapře.