"Ahoj, tady babička z Moravy"

23. července 2017 v 12:25 | Solcito
Má duchovní cesta mě učí k úctě k předkům. Jenže jak s tím naložit, když některé z nich prostě neznáte, byť víte, že jsou pravděpodobně stále naživu? Tajemná babička z Moravy, kterou jsem nikdy neviděla, mě fascinovala už od dětství - jako dítě jsem byla přirozeně zvědavá a nechápala jsem, jak závažné věci se mohou stát na to, aby se pokrevní příbuzní přestali stýkat. Pokrevní natolik, jako matka a synové. Avšak jak jsem byla starší, začala má touha po poznání té neznámé osůbky pozvolna opadávat. Vypadalo to na věc více než třicet let promlčenou - tak dlouhou dobu se táta se strejdou se svou matkou neviděli. Avšak pravidelně každý rok, převážně v létě, jsem na ní intenzivně vzpomínala a hledala nejrůznější způsoby, jak by jí šlo zkontaktovat. Přece jen krev není voda. A co bylo, to bylo, to se mě netýká a já mám právo na to poznat své předky. Jenže jsem neměla k nápomoci vůbec nic. Pouze jméno a pravděpodobné město bydliště. Mé pokusy dohledat jí na internetu ztroskotaly a rodina z tátovy strany mé zapálení pro věc nesdílela. Zájem měla zejména babička z matčiny strany a máti, která si s ní svého času (= před dvaceti lety) dopisovala. A právě jeden z dopisů mě přivedl na správnou stopu.



To si takhle jednoho letního odpoledne třídím skříň s oblečením, co prodám, co daruji, co odnesu do charitativních kontejnerů a vzpomenu si na krabici vyřazeného oblečení ve velké skříni v chodbě. Kromě zmíněné krabice jsem objevila ještě jednu, mnohem menší. Obsahovala osobní vzpomínky mé matky. Ačkoliv vím, že se to nemá, zvědavost mi nedala a krabicí jsem se drze prohrabala. Mezi památníčky a vzkazy od spolužaček ze střední školy jsem objevila také jeden dopis pro ni od oné neznámé babičky, ovšem včetně adresy. Dopis s datováním do roku 1995. Hrklo ve mně, přečetla jsem si těch pár řádků a pak následující tři týdny přemítala, jak s nově nabytou klíčovou informací naložit. Napsat? Tolik jsme přeci chtěla! Tak ano či ne? Je možné, že už tam nebydlí. A je také možné, že už není mezi živými. A v neposlední řadě také nemusí mít zájem... Tak dlouho jsem se rozhodovala, až bych to byla málem nechala zmrzlé. Pak přišel další impulz.

Na jednom příjemném setkání začal indiánský kamarád mého milého vyprávět, jak jeli s přítelkyní až do Bolívie hledat své ztracené předky. A našli. Jeho vyprávění mi dodalo ten poslední potřebný impulz k definitivnímu rozhodnutí pro ano - vždyť já ani nemusím jezdit přes půlku světa s vidinou nejistého výsledku, mně stačí napsat dopis! Druhý den jsem zasedla k listu čistého papíru a po chvilce přemýšlení napsala zepár řádků od srdce, připojila aktuální fotografii, adresu, telefonní číslo a posléze poslala zalepenou obálku vstříc osudu. Má-li se to stát, přijde ospověď.

Všichni, kteří mě znají vědí, že normálně bez důvodu před desátou nevstávám. Dnes mě probudil telefon se slovy: "Ahoj, tady babička z Moravy." Jak moc dojemný hovor to byl netřeba popisovat. Zarazilo mě však, že se asi po šesti letech od smrti svého bývalého manžela o této skutečnosti od nikoho nedozvěděla. No, znovu lehnout jsem si dnes už nešla.
Tak se tedy akce zadařila, v srpnu se vydám vstříc poodhalování utajené rodinné historie a v mém myšlenkovém rodokmenu se obsadí prázdné políčko babička mě zatím neznámou tváří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 11. srpna 2017 v 1:55 | Reagovat

Na světě jsou věci malicherné a podstatné, rodina určitě patří do té později jmenované kategorie. A člověk by nikdy neměl litovat poznávání těch, kterým koluje v žilách nejpodobnější krev. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama