20. června 2017

20. června 2017 v 3:14 | Solcito
Včera jsem měla rozepsaných několik desítek řádků o životním mottu (které je zároveň brzditelem) mé tety. Jde o větu plnou obav - Keď sa čosi doserie... Jelikož však jedním nepatrným kliknutím došlo k nenávratné ztrátě oněch řádků. Bylo jim evidentně předurčeno nespatřit světlo světa, tudíž začneme bez omáčky. Ačkoliv od velké Změny v únoru jsem naladěna vesměs na pozitivní myšlení a přístup, okolnosti zkrátka a dobře došly do bodu, že sa čosi naozaj dosralo. A v posledních dnech se u mě každý den střídají dvě nálady - ta první, kdy plná optimismu věřím, že se vše zvládne a nějak (dobře) to dopadne a ta druhá, kdy mi slzy tečou proudem. Osud se rozhodl dát mi lekci, při níž postupně zjišťuji, jak moc psychicky odolný člověk je a kolik se toho dá vydržet. Sama se divím, neb stát se některá z těch skutečností před rokem, porazila by mě i sama samotinká a ne posílená o další nepříjemné "kamarádky."

Není to tak dávno, co se v naší učebnici srbštiny objevila kapitola s tématem problémů. Součástí bylo i jakési cvičení v podobě komparatistiky daných problémů ve vztahu k osobnímu názoru dle jejich vážnosti šta je veći a šta manji problem za mene. Z top trojky těch nejhorších se mi hned dva nedávno splnily a jeden dokonce na2. (Přičemž si dle Murphyho zákonů všechny vybraly tu nejnevhodnější dobu - konec semestru a zkouškové.)

Dozvědět se dva dny po sobě, že jsou oba rodiče vážně nemocní mě přinutilo podívat se nejednou na dno lahve. Naviše imam problem u ljubavi, což je v kombinaci s předchozím opravdu na pěst. Co z toho vyplývá? Nervy a psychická nepohoda a mizerné studijní výsledky (které v dané situaci považuji za problém naprosto malicherný) a s nimi spojená pověst lajdáka, neb se mi nechce vysvětlovat att jag har mycket personliga problem. Logicky mi nezbývá nic jiného, než se s tím poprat, tož se peru (ale žel bohům ne v Peru, kde bych momentálně byla asi raději).


V souvislosti s tím, že jsem si začala plně uvědomovat, kolik moc věcí z minulosti se nedělo jen tak zbůhdarma, nýbrž má přesah do současnosti, se objevil jeden další takový případ. Když jsem byla malá holčička na prvním stupni, byla jsem dětsky zamilovaná do jednoho spolužáka. Dnes už ani nevím proč, hezky se ke mně dvakrát nechoval. O mém zájmu věděl, ale ten se z jeho strany se nesetkal s pozitivní odezvou. Já jsem se však nechtěla vzdát a každé jeho pousmání jsem brala jako záchvěv naděje. Takhle jsem se střídavě těšila a trápila asi tři roky (slušná doba na děcko!) a snažila se ten fakt jakkoliv změnit. To se mi pochopitelně nepovedlo, i když jsem to zkoušela všelijak a muselo to být trapné. Jasné, tehdy jsme byli malé děti a všecko mělo úplně jinou váhu, ale dnes už chápu, proč se to stalo. Bylo to jakési varování. Nikoho nepřiměješ, aby tě měl rád či se do tebe zamiloval, pokud tak nechce výhradně on sám. Tehdy jsem to nechápala a zbytečně se trápila. Ale nyní už rozumím a trápit se nehodlám, život je na to krátký a já mám nějakou sebeúctu. Tedy pokud to osoba, která mi tenhle problem u ljubavi (nechtíc) způsobila, necítila stejně jako já doposud, je zde veliká šance, že se na tom nic nezmění a nepocítí to nikdy. A mně nezbývá nic jiného, než se s tím smířit (anebo se také bezvýznamě trápit, což nechcu). Ovšem ono je to komplikované, jak by se oznámilo na Facebooku... Dotyčná osoba ve finále neví co chce a celá ta protivná situace chce jednoznačně čas pro každého.

Písně, které sdílím v posledních týdnech a vlastně i měsících na svém FB profilu, mají až na výjimky charakter příběhu a navazují na sebe. Je to skvělý prostředek jak dát najevo radost i smutek, aniž by tím člověk někoho obtěžoval a navíc to 99,5% příspěvkem oslovených nepochopí. Už nebudou vědět, která píseň s jakým textem byla sdílena před dnem, týdnem či měsícem. A to jsem dříve hudební texty vůbec neřešila! V posledních pár dnech bych jich sdílela nejraději mnohem víc, ale to už by mohlo někomu docvaknout, že se něco dějě. A tak si je budu sdílet sem. Cítím se takhle:

A střídavě takhle:


A nějaké záchvěvy z této, přičemž ta má pro mě dost zvláštní význam jako taková:


Až zítra (resp. dneska) vyrazím do města, budu zase plná energie při poslechu této pecky, jejíž text mě vzhledem k neuvěřitelně pozitivnímu náboji vůbec nezajímá:


Ach, chtěla bych být zase ta vesele zamilovaná Solcito nabitá energií a hromadou nových vjemů!

A kladu si otázku, k čemu by pak byly všechny ty náhody, které vůbec nebyly a nejsou náhodami, kdyby to mělo dopadnout špatně?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tulák tulák | 23. června 2017 v 18:16 | Reagovat

Přeju ti, aby to všechno dopadlo dobře.
Jinak hudební texty taky řeším.
A vím, že to není k článku, jen chci napsat, že Sonatu Arcticu, Freedom Call a Stratovarius znám, jsou to skvělé kapely.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama