Květen 2017

O princezně cestovatelce aneb jak si maximalistka zabalila do Norska

28. května 2017 v 22:35 | Solcito |  Zápisky
Před několika dny proběhl v mém pokoji proces debordelizace. To v mém případě znamená historický (a možná také histertický) okmažik, neb v pokoji (kde maximálně tak spím a slouží zejména jako sklad materiálu i osobních věcí) téměř neuklízím. Když už však na to dojde, je to vzato od podlahy a úklid je opravdu kompletní. Nezřídka se tak stává, že spolu s úklidem jde ruku v ruce různé vytříďování a vyřazování již zbytečných věcí, které zabírají místo jiným. Nebojte, nekončí na dně odpadkového koše, naopak často putují do dalších rukou. Po letošním prvním a troufám si říci, že i posledním úklidu mě počet vyřazených věcí trochu znepokojil. Uvědomila jsem si jednu věc - je toho moc. A nejen věcí vyřazených - mám obrovský šatník, knihovnu praskající ve švech, hromadu (díky bohům přírodní a ekologické) kosmetiky a nespecifikovatelný počet hromad kreativního materiálu, který se ovšem asi úplně nepočítá, neb se jedná jednak o prostředky či výsledky seberealizaci a druhak je to má práce....


Stejně jako výsledky mé umělecké práce, daly by se mé životní návyky popsat slovem maximalistické. Což zrovna dvakrát nekoresponduje s mou jinak ekologicky zaměřenou filozofií a vyloženě si to protiřečí s tou částí mé osobnosti, která smýšlí prakticky. Nutno zmínit velice důležitou věc - ta kvanta věcí skutečně používám. Například v mém šatníku se momentálně nenachází nic, co by bylo uloženo s myšlenkou "třeba se to bude ještě někdy hodit." Část oděvů ke mně přišla z druhé ruky a část kosmetiky, kterou používám, je vlastnoruční práce.
Nicméně vraťme se zpět k mé poznámce, že mě množství mého "majetku" dost překvapilo. A možná to bylo právě tím, že debordelizace proběhla ani ne tři týdny po mém návratu z Norska. Norsko se totiž neslo vyloženě v duchu praktičnosti. Bylo třeba zapomenout na luxusní dovolené s rodiči s all inclusive z dob mého dětství a vybavit se na punkový výlet zahrnující stanování a cestování stopem. Tedy co nejméně účelných a funkčních věcí, aby byla krosna co nejlehčí. A vzhledem k výše zmíněnému, mám jakousi chuť si připomenout to nutné minimum, s nímž se tam člověk naprosto bez problému obešel.

26. května 2017

26. května 2017 v 12:46 | Solcito |  Zápisky
Bláhově jsem si myslela, že má potřeba psát zůstane na stejné frekvenci jako dříve, tedy průměrně jednou za dva měsíce dostanu obrovskou chuť si své myšlenky zapsat. Ale s velkou životní změnou tak jaksi přirozeně asi přicházejí i změny návyků. A tak je to tady, zaznamenávám své myšlenky ani ne po dvou dnech.

Od února nevěřím na náhody. Když se člověk začně setkávat s nějak podezřele vysokým množstvím různých náznaků, symbolů, dá si to vše v hlavě k sobě, pak zjistí, že to rozhodně náhody nejsou, ale spíš jakási cílená popostřčení. A někdy jsou tak viditelná až explicitní, že by si jich musel všimnout i slepej. Jako třeba předevčírem.

23. května 2017

23. května 2017 v 3:10 | Solcito |  Zápisky
"I'm still alive
Ready to feel the wind in my hair
And know there are so many things to share
I will write my story again
Masterplan of a new kind
I was lost but now I'm found
I'm still alive"

- příhodná píseň pro nový začátek, či spíše volné pokračování. Letos na jaře to byla píseň zcela jasně o mně. I was lost but now I'm found...
Před pár minutami jsem zoufale potřebovala sešit. Nějaký celkem pěkný poznámkový blok, který jsem nenašla. Ukázalo se, že všechny zápisníky již slouží jinému účelu. Až na jeden jediný, vyloženě hnusný kostkovaný sešit. Ale žel bohům, nebyl po ruce jiný. A když má člověk nutkavou potřebu psát zrovna nyní, nebylo zbytí. Zároveň se však objevila nutkavá potřeba jiná. Vzpomenout na staré časy a pustit své myšlenky do internetového éteru. Teď mám nejen kostkovaný sešit, ale také další poznámkový blok, o něco prezentativnější, než onen kostkovaný zápisník nalezený v šuplíku.