Follow the Wooden Krakonoš

22. června 2018 v 1:37 | Solcito |  Zápisky
Solcito žije. A nezmizela z vod internetu. Solcito zjistila, že se od svých narozenin nachází v roce pod patronátem tarotové karty hvězda. Ačkoliv to tak však z počátku vůbec nevypadalo, zpětně si uvědomila, že to sedí jak prdel na hrnec. V říjnu se poučila, že karty opravdu nelžou. A že neukazují budoucnost, nýbrž "pouze" jiný úhel pohledu na situaci. Budoucnost si utváříme sami. Cože se tedy všechno stihlo stát?

Leden

* Solcito začala opět vnímát signály osudu/vesmíru/bohů - například objevila po cestě domů na lavičce dřevěného Krakonoše, který ji zaujal, a tak si jej vyfotila. Fotku toho samého Krakonoše našla tentýž den na webových stránkách ústavu etnologie.

*Solcito uvízla v metru, jenž srazilo v tunelu osobu nejspíše rozhodnuvší skoncovat se životem, a prožila tak klaustrofobický záchvat z vidiny tisíců kubíků hlíny nad její hlavou. Celý incident by se nemusel stát, kdyby nejela zcela zbytečně na konzultaci za profesorem, který se onen den v budově univerzity vůbec nevyskytoval.

*Solcito zjistila, že nezvládla první pokus zkoušky ze švédštiny, která proběhla ještě v prosinci.

*Solcito byla v nervech de facto celý měsíc, a to nejen z důvodu zkouškového a záchvaty úzkosti a pláče se staly její každodenní rutinou.

Únor

* Solcito si podala přihlášku na etnologii s vidinou, že bude pravděpodobně studovat tři obory zaráz.

*Také přestěhovala své myší přítelkyně do nového bydliště de sin amor, jelikož v bydlišti stávajícím byly příčinou téměř každodenních neshod.

* Solcito nezvládla zkoušku ze švédštiny napodruhé ani po intenzivní přípravě.

* Solcito dostala úzkostný záchvat přímo při ústní zkoušce před všemi spolužáky, jehož důsledkem byla naprostá kapitulace. Sbalila si svých pět švestek a s pláčem utekla přímo v jejím průběhu.

* "Bárbína asi odešla," říkali si nejspíš někteří spolužáci, kteří si dle jejích výsledků mysleli, že jí její make-up zajímá více, než studium, a kteří ji výše zmíněného dne viděli naposled. Rozhodla se totiž radikálně změnit celý život - na vlastní žádost ukončila studium. A neskutečně se jí ulevilo.

* Solcito se cítila jako znovuzrozená. Zmizely všechny ty slzy a cítila se šťastná.

* A patrně to dávala dost najevo, jelikož ji dva muži nezávisle na sobě oslovili na ulici s pozváním na rande.

* Solcito začala navštěvovat muzea - shlédla výstavu o Grónsku a strávila celé odpoledne ve společnosti exponátů v dechberoucím Náprstkově muzeu.

* Solcito se přestala živit svou uměleckou tvorbou. Ve skutečnosti pozastavila živnostňák na neurčito, což by ještě pár týdnů před tím bylo pro ni něco nemysiltelného. Svého umění se však nevzdala, najednou se pro ni objevil prostor pro zpracování dlouhodobých inspirací v podobě náročnějších projektů. Nyní nebyla ničím limitována, žádní zákazníci či cena materiálu. Velká umělecká svoboda.

* Solcito si zcela náhodně našla práci. Klasickou práci, a ta jí fakt začala bavit.

Březen

* Solcito se mohla zbláznit ze sněhu, který se objevil na poslední chvíli. Miluje zimu. A Grónsko. Ale to už víte.

* Solcito se začala věnovat fotomodelingu.

* Navštívila své přátele z druhé strany republiky a moc si to užila. Díky tomu začala poslouchat dokonce i ruský folk.

* Solcito odjela na koncert Rhapsody v původní sestavě a rozbrečela se při Wings of Destiny s pocitem "teď už můžu umřít."

Duben

* Solcito navštívila libušínskou bitvu.

* A taky vyhrála tkaný karetkový pásek, další do sbírky!

* Solcito přestala žárlit na nejmenovanou dívku a začala se cítit čím dál více seběvědomě.

* Solcito potkala na koncertě jednu ze svých již bývalých vyučujících. Byla obeznámena se skutečností, že o ni dotyčná měla strach, neb Solcito zmizela ze dne na den. Od osudného útěku při zkoušce ji dotyčná neviděla a část profesorů (ta, která ji nevnímala pouze jako lajdáka s make-upem na prvním místě své pyramidy potřeb) netuší, co se s ní stalo.

* Solcito oslavila ten nejkrásnější svátek Beltine nejlépe, jak jen to šlo, včetně pozorování beltinovského úplňku ve dvou v lese.

* Solcito začala opět pociťovat bezdůvodné návaly smutku, pláče a úzkosti, a to s větší intenzitou, které se střídaly se stavem plným pohody a seběvědomí.

Květen

* Solcito si uvědomila, že se k ní v práci vůbec nechovají fér a nadřízení zneužívají její ochoty a snahy vyhnout se konfliktu za kadých okolností (a také neschopnosti říci NE ve všech případech, podnícené strachem z opakování svých čím dál častějších stavů doprovázených pláčem a celkovou přecitlivělostí). A ke všemu nanejvýš\ porušují zákonník práce ve vztahu k ní.

* Solcito podala výpověď.

* Solcito si zahrála a zazpívala tradiční písně s latinskoamerickými indiány, byť nebyla přímo v Jižní Americe.

* Znovu začala intenzivně číst.

* Po více než deseti letech viděla vzducholoď a byla šťastná jako blecha, protože vzducholodě zbožňuje.

* Solcito si připustila, že má vážný problém a rozhodla se svůj psychický stav řešit, jelikož začal zasahovat do všech oblastí jejího života. Ideálně jej vyřešit jednou pro vždy.

Červen

* Solcito si užila Metalfest včetně plaváni v davu fanoušků.

* Solcito začala brát antidepresiva hned po návratu z festivalu a přestala pít alkohol.

* Solcito co nevidět opustí práci, jejíž vedení ji na plné čáře zklamalo.

* Solcito byla na křtu grónské knihy a zítra si jde vyzvednout další knihu o Grónsku, jež má zarezervovanou v knihovně.

* Po dlouhé době také něco ušila.

* Solcito se začala cítit lépe - do dneška neproběhl jediný záchvat, jediná slza.

* Solcito se nechala vést Krakonošem a nyní s jistotou ví, že na podzim nastoupí na studium své milované etnologie.

* Solcito má pocit, že jí poslední dobou vše vychází.

* Solcito se cítí znovu zamilovaně.

* Solcito si užívá života.

* Solcito je šťastná.
 

"Moudro" dne - 29.1. 2018

29. ledna 2018 v 21:17 | Solcito
Upřímně doufám, že lze nainstalovat aplikaci Bez Andreje i do počítače a to tak, aby se nezobrazovaly veškeré příspěvky byť jen vzdáleně se tohoto gaunera týkající.

1. listopadu 2017 - Italský večer

1. listopadu 2017 v 21:08 | Solcito |  Zápisky
Italština je sexy. Přiznávám to naprosto bez okolků, a to ne proto, že bych si našla nějakého Taliána (i když by mi to prý bylo podobné). Jako každý s civilní nálepkou "metalista" (dobře, v mém případě i "folklorista") mám i já svoje hudební guilty pleasures. A jeden z nich má příjmení Ramazzotti. Poté, co má někdejší paměťová karta odešla do křemíkového nebe, což se stalo před více než třemi měsíci, jsem se rozhodla konečně si tu záložní vytunnit ke svým představám. A tak poté, co se mi stahovali mí rovněž italští oblíbenci - power metaloví Rhapsody (of Fire), říkal mi hlas v mé hlavě: "Dej si tam Ramazzotiho!" Výsledek? Už třetím dnem poslouchám několikrát denně dokola jednu a tu samou písničku, tu jedinou, jíž jsem onomu hlásku vyhověla:
 


"Moudro" dne - 29.10.2017

29. října 2017 v 0:02 | Solcito |  "Moudro" dne
Dříve nebo později nás život naučí, že každý člověk je ve výsledku nahraditelný. Zkuste si však jen tak znenadání vzít volno v práci.

28. srpna 2017

28. srpna 2017 v 22:08 | Solcito |  Zápisky
Sedím ve vlaku a jedu předčasně domů z vícedenní návštěvy u rodiny bydlící v jednom ze sousedních států. Nevím, kde se stala chyba, ale letos jsem se tam opravdu necítila dobře. Ani u tety, ani u babičky. Babičce se úspěšně podařilo mě akorát vynervovat, a to v momentně, kdy se mi to hodilo nejméně... Cítím se u ní jako v kleci. Maloměsto, kde život jednotlivce řídí názor sousedů, tedy alespoň v takovém přesvědčení babička žije. Jedinou možnou činností zde je sledování televize, které osobně vnímám jako ztrátu času, abych tedy čas zde strávený lépe využila, dovezla jsem si s sebou učivo na blížící se zkoušky. Ovšem jakási ztísněná atmosféra mi nedovolila se pořádně soustředit, a když už se konečně tak stalo, byla jsem rušena telefonáty a nečekanými návštěvami příbuzenstva z celé země.

12. srpna 2017

12. srpna 2017 v 19:04 | Solcito |  Zápisky
Vrátila jsem se ze svých cest křížem krážem republikou, kteréžto měly charakter nejprve pracovní, posléze rodinný. V posledním zápisku zmiňuji prázdná místa pro obličeje ve svém rodokmenu. Tak se můžu pochlubit, že místo "plánovaného" dosazení obličeje ke kolonce "babička" se mi podařilo odhalit dosud neznámé tváře rovnou dvě. Už při cestě do mých rodných lánů jsem cítila, že tak to má být a pokud někam skutečně patřím, tak právě tam, mezi mé milované pole, lesy a kopce. Ku mému překvapení odpadla veškerá původní nervozita, a tak mé uterní seznámení s babičkou proběhlo bez motýlků v břiše a bez ostýchání. Myslela jsem si, že až jí spatřím, tak uroním slzu, přičemž ona také. Neuronily jsme ani jedna. Zato jsme bezpečně věděly, která je ta pravá, na kterou ta druhá čeká. Babičce to značně usnadnila aktuální fotografie zaslaná v dopise a také kytice květin, kterou jsem jí přinesla. Ale i mně bylo jasné, která z oněch tuším pěti důchodkyň na zastávce je babička. Poznala jsem to intuitivně, krev se nezapře.

"Ahoj, tady babička z Moravy"

23. července 2017 v 12:25 | Solcito |  Zápisky
Má duchovní cesta mě učí k úctě k předkům. Jenže jak s tím naložit, když některé z nich prostě neznáte, byť víte, že jsou pravděpodobně stále naživu? Tajemná babička z Moravy, kterou jsem nikdy neviděla, mě fascinovala už od dětství - jako dítě jsem byla přirozeně zvědavá a nechápala jsem, jak závažné věci se mohou stát na to, aby se pokrevní příbuzní přestali stýkat. Pokrevní natolik, jako matka a synové. Avšak jak jsem byla starší, začala má touha po poznání té neznámé osůbky pozvolna opadávat. Vypadalo to na věc více než třicet let promlčenou - tak dlouhou dobu se táta se strejdou se svou matkou neviděli. Avšak pravidelně každý rok, převážně v létě, jsem na ní intenzivně vzpomínala a hledala nejrůznější způsoby, jak by jí šlo zkontaktovat. Přece jen krev není voda. A co bylo, to bylo, to se mě netýká a já mám právo na to poznat své předky. Jenže jsem neměla k nápomoci vůbec nic. Pouze jméno a pravděpodobné město bydliště. Mé pokusy dohledat jí na internetu ztroskotaly a rodina z tátovy strany mé zapálení pro věc nesdílela. Zájem měla zejména babička z matčiny strany a máti, která si s ní svého času (= před dvaceti lety) dopisovala. A právě jeden z dopisů mě přivedl na správnou stopu.

Do zahraničí s batůžkem o rozměrech 42x32x20

26. června 2017 v 0:54 | Solcito |  Zápisky
Ačkoliv jsem se měla soustředit zejména na učení, vlivem nepříznivých okolností (jak se můžete dočíst v minulém článku) jsem se rozhodla provětrat si hlavu opět cestou za hranice naší republiky. Mé oko padlo z blíže na Anglii se zpáteční zastávkou v Milánu (no neber to, letenka o polovinu levnější než přímák a osm hodin času!). Malovala jsem si, jak se budu promenádovat po letišti s takovým tím malým kufříkem, který lze považovat za příruční zavazadlo. Avšak co čert nechtěl, jeden ze tří letů měl přísnější omezení na příruční zavazadlo, a to na výše zmíněných 42x32x20 cm. Když si představím, že kolikrát jenom výlet na víkend znamená táhnout s sebou k prasknutí narvaný batoh, měla jsem vážné obavy, jak tohle zmáknu. V den odletu bylo přes pětadvacet stupňů a navléci na sebe více, než je nutné, nepřicházelo v zájmu zachování svého zdraví v úvahu. A tak přede mnou stála další challenge pro mou maximalistickou povahu.

20. června 2017

20. června 2017 v 3:14 | Solcito |  Zápisky
Včera jsem měla rozepsaných několik desítek řádků o životním mottu (které je zároveň brzditelem) mé tety. Jde o větu plnou obav - Keď sa čosi doserie... Jelikož však jedním nepatrným kliknutím došlo k nenávratné ztrátě oněch řádků. Bylo jim evidentně předurčeno nespatřit světlo světa, tudíž začneme bez omáčky. Ačkoliv od velké Změny v únoru jsem naladěna vesměs na pozitivní myšlení a přístup, okolnosti zkrátka a dobře došly do bodu, že sa čosi naozaj dosralo. A v posledních dnech se u mě každý den střídají dvě nálady - ta první, kdy plná optimismu věřím, že se vše zvládne a nějak (dobře) to dopadne a ta druhá, kdy mi slzy tečou proudem. Osud se rozhodl dát mi lekci, při níž postupně zjišťuji, jak moc psychicky odolný člověk je a kolik se toho dá vydržet. Sama se divím, neb stát se některá z těch skutečností před rokem, porazila by mě i sama samotinká a ne posílená o další nepříjemné "kamarádky."

Není to tak dávno, co se v naší učebnici srbštiny objevila kapitola s tématem problémů. Součástí bylo i jakési cvičení v podobě komparatistiky daných problémů ve vztahu k osobnímu názoru dle jejich vážnosti šta je veći a šta manji problem za mene. Z top trojky těch nejhorších se mi hned dva nedávno splnily a jeden dokonce na2. (Přičemž si dle Murphyho zákonů všechny vybraly tu nejnevhodnější dobu - konec semestru a zkouškové.)

O princezně cestovatelce aneb jak si maximalistka zabalila do Norska

28. května 2017 v 22:35 | Solcito |  Zápisky
Před několika dny proběhl v mém pokoji proces debordelizace. To v mém případě znamená historický (a možná také histertický) okmažik, neb v pokoji (kde maximálně tak spím a slouží zejména jako sklad materiálu i osobních věcí) téměř neuklízím. Když už však na to dojde, je to vzato od podlahy a úklid je opravdu kompletní. Nezřídka se tak stává, že spolu s úklidem jde ruku v ruce různé vytříďování a vyřazování již zbytečných věcí, které zabírají místo jiným. Nebojte, nekončí na dně odpadkového koše, naopak často putují do dalších rukou. Po letošním prvním a troufám si říci, že i posledním úklidu mě počet vyřazených věcí trochu znepokojil. Uvědomila jsem si jednu věc - je toho moc. A nejen věcí vyřazených - mám obrovský šatník, knihovnu praskající ve švech, hromadu (díky bohům přírodní a ekologické) kosmetiky a nespecifikovatelný počet hromad kreativního materiálu, který se ovšem asi úplně nepočítá, neb se jedná jednak o prostředky či výsledky seberealizaci a druhak je to má práce....


Stejně jako výsledky mé umělecké práce, daly by se mé životní návyky popsat slovem maximalistické. Což zrovna dvakrát nekoresponduje s mou jinak ekologicky zaměřenou filozofií a vyloženě si to protiřečí s tou částí mé osobnosti, která smýšlí prakticky. Nutno zmínit velice důležitou věc - ta kvanta věcí skutečně používám. Například v mém šatníku se momentálně nenachází nic, co by bylo uloženo s myšlenkou "třeba se to bude ještě někdy hodit." Část oděvů ke mně přišla z druhé ruky a část kosmetiky, kterou používám, je vlastnoruční práce.
Nicméně vraťme se zpět k mé poznámce, že mě množství mého "majetku" dost překvapilo. A možná to bylo právě tím, že debordelizace proběhla ani ne tři týdny po mém návratu z Norska. Norsko se totiž neslo vyloženě v duchu praktičnosti. Bylo třeba zapomenout na luxusní dovolené s rodiči s all inclusive z dob mého dětství a vybavit se na punkový výlet zahrnující stanování a cestování stopem. Tedy co nejméně účelných a funkčních věcí, aby byla krosna co nejlehčí. A vzhledem k výše zmíněnému, mám jakousi chuť si připomenout to nutné minimum, s nímž se tam člověk naprosto bez problému obešel.

Kam dál